Musím se přiznat, že tento první adventní víkend se mi nechtělo, ale skutečně nechtělo vystrčit ani nos. Jenže, když máte dítě, trochu vzrostlejší a navíc s dobrou pamětí, to vám připomene, že jste slíbili navštívit výstavu. Dorazí vás argumentem, že to potřebuje do školy. Inu, co naplat. Vyrazíte.
Pravdou je, že nejen, že se mi nechtělo vystrčit ani nos, ale zvolená výstava Josefa Lady mne moc nelákala. Mám k tomuto umělci poněkud dvojaký poměr. Rozumím, že je uznávaný, zvláště ve světe, kde každý zná Kafku a jedním dechem dodává jméno Josefa Lady.
Mne v dětství mořila maminka, velká milovnice právě zmíněného pána. Jeho naivními obrázky a posílání vánočních přání šlo jedině za předpokladu, že Ladovské pohlednice budou zakoupeny. Možná namítnete, že se tehdy žádné jiné nedaly koupit. Možná, i to je důvod mého velmi vlažného zájmu o Ladu.
Vánoce, co Vánoce u nás doma zněl božský Kája a psalo se na Ladu, jedině tak to byly ty pravé Vánoce.. Jinak pocházím z vcelku normální rodiny, nemyslete..
A nyní mne potomek dohnal jít na výstavu Josefa Lady. Vážit cestu do Prahy z našeho teplého venkovského bytečku..
Docela jsem se začala těšit a neodpustila si krátkou osvětu, právě při cestě Resslovou ulicí. Ukazovala jsem kostel, kde se skrývali parašutisti. To jsem byla překvapena, že dcerka není až takový ignorant, jak by se s nástupem puberty zdálo.. Dál jsem poukázala na Elišku Krásnohorskou, komupak psala Libreta?? Ano, Bedřichu Smetanovi, ovšem přiblížili jsme se k domu, kde žil Alois Jirásek a radostně jsem nutila celou naši rodinnou výpravu k bedlivému ohledání jeho sochy. A to už jsme spočinuli před tančícím domem, kde už mne neposlouchal nikdo, tak jsem si chytré řeči uschovala a šla zakoupit vstupenky..
Ihned po vstupu jsem byla malinko rozladěná, ale pak se ukázalo, že výstavě je věnováno hned čtvero poschodí..
Jako správnou šičku, mne zaujaly kostýmy. Obdivuji vystřihování filcových ozdůbek a ruční našívání na tkaninu. Zde jsem jen koukala, co lidské ruce skutečně dokážou..
Princezna v podání Aleny Vránové byla neuvěřitelně útlá.. A v neprodyšných materiálech, ze kterých jsou třeba červené šaty ušity, musela být při natáčení vařená..
Rodina pana Lady zapůjčila pár osobních věcí..
Nechybí zmínka o dceři a její roztomilé obrázky, kde je zvěčněn Josef Lada odpočívající..
V patře čeká čtecí koutek, kde se můžete usadit v divanu či stylovém křesle a půjčit si knihy z přilehlé knihovničky a cestou vás nemine báječný výhled ven..
K vidění jsou spousty prací, mnohé z doby před slavnými známými obrázky..
Ale to oč tu běží vás nemine..
..a samozřejmě.. vodníci..
Nakonec, povedená výstava pane Lado..
Cestou zpět nás přepadl hlad. Vzpomněla jsem si, že cestou na výstavu jsme míjeli asijskou restauraci..
A to by nebylo nic zajímavého, jenže tato restaurace je na místě hospody, kde se Václav Havel, ještě než byl hlavou státu, setkával se svými přáteli..
Bohužel zůstala jen deska a pravděpodobně záchody.. Ty jsou skutečně specificky k popukání, ale neřeknu, ne ne… Vietnamská restaurace je báječná, skutečně dobře tam vaří, tak nějaké to kulturní šumění pominete ve vteřince.. Rozhodně se nenechte odradit obsluhou, jež zcela neovládá náš jazyk.
Možná si myslíte, proč jestě nekončím, ale po návratu domů, mne Ladovská inspirace neopustila a pustila jsem se do jednoduché sukně.. Na látku jsem měla spadeno již od léta. Najdete ji v obchodě ZDE
Nyní mám i něco nového pěkného a mohu směle gruntovat a péct..
Až půjde výstava Josefa Lady kolem Vás a nebudete si úplně jistí, běžte, stojí to za to…
Za VierMu Míša, tentokrát rozradostněná..
A píseň ZDE .. mami, mrkám..